edna svatá žena vyšla na mořský břeh, pohlédla k nebesům a vroucně se modlila; tu přišli vesničané, bylo nedělní odpoledne, jeden každý byl vyšnořený v hedvábí, za ruku si vedly svoje poklady a zbožnosti té ženy se bohaprázdně vysmívali. Ona si toho však nevšímala, naopak Boha prosila, aby jim tento hřích nepřičítal.
šak druhého dne vystoupili z moře dva voli a svými rohy až do večera podrývali blízko vesnice stojící písečnou horu. V noci pak přišel silný vichr a tu podrytou písečnou horu svál na vesnici, že byla celá pískem pokryta a co v ní dýchalo, bídně zahynulo.
dyž lidí ze sousedních vsí přišli, aby zasypané vyhrabali, tu vždy to, co přes den byli odhrabali, v noci bylo opětovně zasypáno. Tak tomu je až do dnešního dne.[pozn1]