O třech hluchých pastýřích

Joseph Haltrich

Jeden hluchý pasák koz potkal jednou hluchého ovčáka a zeptal se ho: „Hej, bratře, neviděl jsi někde moje kozy?“ „Jo, vesnice? Ta je támhle za tou horou, jdi rovnou za nosem a za chvíli tam budeš.“ odvětil mu ovčák. Pasák koz upaloval směrem, který mu ovčák ukázal, a opravdu! Za tou horou se popásalo jeho stádo koz. Samou vděčností popadl jednu bezrohou kozu, neboť si pomyslel, že jako dárek je dobrá dost, a utíkal s ní zpět k ovčákovi. „Koukej, bratře, tuhle kozu ti daruji,“ křičel z plna hrdla: „protože jsi mi ukázal správnou cestu, neboť jsem to stádo už půl dne marně hledal.“ „Cože?“ volal ovčák rozzlobeně: „Já jsem tvé koze rohy neusekl!“ a bral se rychle pryč, ale pasák koz šel za ním a volal: „Tak si můj dárek vezmi! Vezmi si ho!“

Tu potkali hluchého koňáka, který jel zrovna kolem na ukradeném koni. Ovčák šel rovnou k němu, popadnul koně za uzdu a řekl: „Podívej se na toho tady. Myslí si, že jsem jeho koze uříznul rohy.“ Ale pasák koz mezitím hudroval: „On si nechce vzít můj dárek, a když to neudělá, přinese mi to smůlu!“ „Já jsem vašeho koně opravdu neviděl.“ odvětil jim koňák a chtěl jet dál, ale ovčák ho nenechal. „Kdepak, napřed tady tomu vysvětli, že jsem nevinný!“ „Tak dobrá!“ řekl koňák: „Když je ten kůň váš, tak si ho vezměte! Ale to sedlo vám nenechám, to je moje!“ Seskočil, popadl sedlo a utíkal pryč. Ovčák koně pustil, ten spokojeně zařehtal a odběhl ke svému stádu. Ale ovčák vyrazil za koňákem a volal: „Tak mu řekni, že jsem nevinný! Tak to řekni!“ A za ovčákem se rozběhl pasák koz s kozou v náručí a volal, sotva dechu popadal: „Vezmi si tu kozu, i když nemá rohy, je to jinak dobrá koza!“

Tak ti tři doběhli jeden za druhým až do vesnice, a když lidé ten pokřik slyšeli, vyběhli na ulici, a protože nevěděli, co se to děje, tak si myslili, že jsou to lupiči, všechny tři popadli a zavedli před rychtáře. Ten se jich rozzlobeně zeptal: „Proč jste celou vesnici tak vystrašili? Co se děje?“ Nyní si každý z těch tří myslil, že rychtář všechno ví a nejlepší bude, když vše popravdě vypovědí. „Pane,“ začal pasák koz: „já řeknu všechno, jak to je. Já jsem ve svém životě ukradl více jak sto koz a téhle jsem ve hněvu uříznul rohy, ale nyní jsem úplně nevinný. Chtěl jsem tomuto muži dát kozu, protože mě ukázal cestu k mému stádu, ale on si ji nechtěl vzít, tak jsem za ním běžel, aby si ji vzal, jinak mi to přinese smůlu.“ Pokračoval ovčák: „Pane, já jsem v mém životě sice ukradl víc jak tisíc ovcí, ale téhle koze jsem rohy neuříznul, to je lež! Tento muž mi to měl dosvědčit, proto jsem zadržel jeho koně, ale on nechtěl, seskočil, sundal sedlo a utíkal pryč, a tak jsem musel za ním, neboť jsem nemohl nechat to falešné podezření na sobě.“ Koňák řekl: „Pane, já vám neřeknu, kolik koní jsem ve svém životě ukradl, avšak v tomto případě jsem nevinný. Když ten muž řekl, že kůň patří jemu, tak jsem mu ho okamžitě dal a vzal jsem si jen sedlo. To je totiž opravdu moje!“

Rychtář i vesničané otevřeli huby údivem nad tím božím úradkem, díky jemuž vyšlo najednou najevo tolik hříchů. Pak ty staré šedivé zloděje uvrhli do vězení a brzy nato zavedli na šibenici, kde je pověsili, jak si právem dávno zasloužili. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die tauben Hirten“ je ze sbírky pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) německého filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila a pro vaši potěchu převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková