O třech ranhojičích

Bratři Grimmové



Za dávných časů světem chodili tři podivuhodní ranhojiči a jednoho večera přišli do jednoho hostince, aby tam přenocovali. Hostinský se jich ptal, kde už všude byli a co pohledávají v tomhle kraji. „Táhneme světem sem a tam a živobytí si zaopatřujeme svým uměním.“ „Ukažte mi něco z toho, co umíte.“ řekl hostinský. Tu ten první pravil, že si uřízne ruku a ráno mu zase přiroste, druhý pravil, že on si vyřízne srdce a ráno bude zase zdráv, třetí pravil, že si vypíchne oči a ráno bude zase vidět. „Jestli tohle dokážete,“ řekl hostinský: „to jste mistři svého řemesla!“ Ranhojiči měli ale zázračnou mast, kterou se mazali a oživovali, a tu nosili neustále u sebe. Tak si uřízl jeden ruku, druhý vyřízl srdce a třetí vypíchnul oči, jak slíbili, uřezané údy položili na talíř a podali hostinskému; ten to dal děvečce, aby to dobře ukryla do skříně.

Ta děvečka měla ale tajného milého, byl jím jeden voják, a když hostinský i ti tři ranhojiči a všichni lidé v hostinci spali, miláček přišel a rád by něco pojedl. Dívka otevřela skříň a něco mu přinesla, ale zapomněla zavřít dveře; sedla si s miláčkem ke stolu a povídali a povídali. Zatímco tak spokojeně seděli a na nic zlého nemyslili, vplížila se dovnitř kočka, našla skříň otevřenou, vzala z talíře ruku, srdce i oči těch tří ranhojičů a utekla s tím pryč.

Když voják dojedl a děvečka odnášela načiní zpět a chtěla zavřít dveře od skříně, tu si všimnula prázdného talíře a hrozně se polekala: „Ach, co si já ubohá teď počnu? Ruka je pryč, srdce i oči jsou taky pryč, musím brzy ráno uprchnout!“ „Buď v klidu.“ řekl voják. „Z téhle šlamastyky je lehká pomoc. Na šibenici visi zloděj, tomu odříznu ruku. Která to byla?“ „Ta pravá.“ Tak mu dala ostrý nůž a vyšel ven, uříznul ubohému hříšníkovi pravou ruku a přinesl ji. Potom chytil kočku a vypíchnul jí oči, nyní chybělo jen srdce. „Nezabíjeli jste náhodou a neleží maso ještě ve sklepě?“ „Ano.“ řekla děvečka. „No, to je skvělé.“ řekl voják a sešel do sklepa a vzal vepřové srdce. Dívka pak vše uložila na talíř, postavila ho do skříně, a když se s milým rozloučila, bez obav ulehla do postele.

Ráno, když ranhojiči vstali, řekli děvečce, aby jim přinesla talíř, na kterém leží jejich ruka, srdce a oči. První ranhojič si vzal zlodějovu ruku, přiložil a pomazal mastí a ta přirostla. Druhý vzal kočičí oči a za chvíli opět viděl, ten třetí si přiložil vepřové srdce a i jeho rána se zacelila. Hostinský, který u toho byl, se tomu umění velmi podivoval, a řekl, že nic podobného ještě v životě neviděl, že je bude všude chválit a doporučovat. Pak ranhojiči zaplatili svůj účet a táhli dál.

Putovali dál, ale ten, co měl vepřové srdce, se choval podivně, vymetl kdejaký kout, šmejdil a čenichal jako nějaká svině. Ti dva ho chytali za cíp kabátu, ale nic to nepomáhalo, vytrhl se jim a nadšeně spěchal tam, kde leželo nejhorší svinstvo. Ten druhý s kočičíma očima se cítil taky divně, mnul si neustále oči a stěžoval si, že špatně vidí, a ty druhé dva prosil, aby ho vedli. Tak putovali s obtížemi až do večera, až přišli do nějaké hospody. Vešli do šenku a viděli v jednom rohu sedět bohatě oděného pána, který právě platil zlatem. Když šel ten, co měl zlodějskou ruku, kolem, tu sebou jeho ruka párkrát zacukala, a když se ten pán otočil jinam, smýkla sebou a v mžiku byla plná zlata. Když to ti dva druzí viděli, zděšeně se ptali, co to provádí, ale on odpověděl, že za to nemůže, že ta ruka si sama dělá, co chce. Když se položili ke spánku a nastala tma tak velká, že nebylo vidět ruku před očima, tu se ten s očima kočky posadil a pravil, zda také vidí tu bílou myšku tam v rohu. Ti druzi dva se posadili a rozhlédli se, ale v té tmě neviděli nic. Tu jeden z nich pravil: „To není jen tak, to nejsou naše údy, co nám přirostly, musíme se do toho hostince vrátit, neboť nás tam ošidili.“

Tak se druhého dne do toho hostince vrátili a hostinskému řekli, že ty údy, co jim přirostly, nejsou jejich, že jeden má zlodějskou ruku, druhy kočičí oči a třetí srdce svině. Tu hostinský pravil, že to musí být vina jeho děvečky, a chtěl ji předvolat, ale ta, když viděla ranhojiče přicházet, utekla zadní brankou pryč a už ji nikdo nikdy nespatřil. Ranhojiči hostinskému řekli, že jim musí dát peníze, nebo mu na střechu dosedne červený kohout, tak jim hostinský dal vše, co měl doma a odtáhli pryč.

Peněz měli dost na celý život, ale věřte mi, že by raději než ty peníze měli své údy. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die drei Feldscherer“ (KHM 118) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková