Vlk a dva sedláci

Joseph Haltrich

A tak musel vlk s úhonou a potupou odtáhnout od lišákovy nory [pozn1], ale domů se mu nechtělo, dokud mu jeho ozdoba, jeho krásný huňatý ocas znovu nenaroste. Vyšel si tedy na lov sám, donutil ho k tomu vlčí nezkrotný hlad, neboť z té svatební hostiny mu v břiše nezůstalo vůbec nic. „To je pravda,“ řekl si: „úskočný lišák mi obstaral mnohá šťavnatá sousta, ale co, já si i bez něj budu vědět rady, přece jen jsem se od něj naučil mnohé kličky a finty.“ Tu uviděl dva sedláky, jak jedou s vozem plným pytlů do mlýna. „Ha!“ pomyslel si vlk: „To budou ryby, musíš to teď tak narafičit jako tenkrát lišák.“

Postranní cestičkou vůz předběhnul, lehnul si jako mrtvý na silnici a čekal. Když vůz přijel, sedláci uviděli vlka, utáhli si opasky na kalhotách a seskočili z vozu. Jeden z nich byl ale zrovna ten, kterého lišák tenkrát obelhal, a tak na toho druhého kývnul hlavou a očima mu dal znamení, aby si vzal sekeru, on sám popadl postranici z vozu. Šli opatrně k vlkovi, a když se přiblížili, několikrát do něj jemně strčili. „Jestli je mrtvý,“ mysleli si: „budeme mít neporušenou kožešinu.“ Vlk na sobě nedal nic znát a pomyslel si: „Chtějí se přesvědčit, zda jsem opravdu mrtvý.“

Tu sedlák uviděl, že vlk zamrkal, a tak se nadechl, zvednul sekeru a zasadil vlkovi ránu do hlavy, až vytryskla krev. Vlk okamžitě pochopil, že tohle není žádna legrace, divoce zavyl, vyskočil a pelášil pryč jako zajíc. [pozn2]




Poznámka 1 - Pokud chcete vědět, jaké potupy se to vlk dočkal, přečtěte si povídačku „Lišák a vlk na svatbě“.
Poznámka 2 - Lidová pohádka "Der Wolf und die zwei Bauern“ je ze sbírky pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) německého filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila a pro vaši potěchu po svém převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková